De sex erroribus

    Snad proto, že jsem vyrostl ve statistické rodině, podlehl jsem pokušení poskvrnit svůj oduševnělý blog něčím natolik přízemním, jako jsou výsledky sčítání lidu v ČR, ve snaze prokouknout na první pohled nedobytné číslo.

    Ohlášený pokles počtu věřících, kteří se alespoň přiznali k církvi Katolické, snad nezaskočil nikoho včetně známých sveřepých důchodců, kteří tvrdí, že nevěřit je hřích. Pro svou úvahu musím hned přiznat, že sám se k tomuto tvrzení připojuji. Domnívám se totiž, že jak faktická nevíra, tak i celkové zhrubnutí společnosti spojené se sociální necitlivostí a necitlivostí vůbec, které nám teď po Čechách tak bují, jsou plodem těžkého hříchu- hříchu nás, katolíků.

    Naši vinu shledávám v neschopnosti stát se tím, za koho se považujeme, v neschopnosti stát se křesťany. Církev tak působí značně nevěrohodně, když věřícího od nevěřícího rozeznáte jen podle větší míry nerudnosti v den nedělní, kdy se donutí si kvůli kostelu přivstat. Z našich životů se snad vytratil určitý duch neohrožené a ničím neomezené Lásky, která dávala život a dynamiku církevímu společenství v rozhodujících okamžicích lidské historie. Mluvím zde také o dnešní zaujatosti církve sebou samou, o hříchu pýchy, ke kterému mají křesťané (zejména katoličtí) tak blízko. Mluvím také o vytváření vzdušných zámků našich sporů mezi církvemi a zlé hlouposti a hloupé zlobě, které jsou největší možnou ránou pro každého, kdo se upřímně modlí otčenáš. To vše je mezi námi a svazuje nám to ruce, které jinak tak rádi svěřujeme zašlým modlitebním knížkám.

     Argumentace Katolickou nezlomností a nepodléhání branám pekel selhává stejně jako tvrzení o neomylnosti pastýřských vůdců. Nebyli bychom totiž prvním božím lidem, kterému Bůh sdělil, že na nás on není závislý, ale my na něm... Pokud my selžeme, povolá si své děti třeba z kamení... 

     Co nám tedy zbývá? Odpověď je snadná, ale odpovědět je pekelně těžké. Kristus nás nadal mocí a svou důvěrou, což vždy vytváří zodpovědnost (jak již nás učí věda politologie). Na nás nyní je, abychom mu odpověděli tím, že budeme rozdávat Chudobu a Lásku, půjdeme cestou všeho a ničeho a budeme věrni Pravdě. Jen to nás nakonec může dovést ke smrti jsouce označeni stigmaty, která legitimovala samotného Krista. Kéž dopustí Bůh, že jimi budeme legitimováni před ním i před světem, že budeme shledáni věrohodnými a důvěryhodnými.

    Včera jsem v našem kostele četl čtení o Jonášovi a Ninive. Snad pro nás pro všechny je to stále živé Slovo, které k nám praví:"Ještě čtyřicet dní a budeš vyvrácen, národe nezbedných katolíků", a nebo snad uslyšíme hlas, který skrze Jana dal Bůh jako věčnou hrozbu křesťanům:"Jestli se neobrátíš, církvi v Čechách, přijdu a pohnu tvým svícnem". 

    Máme nevýhodu, že jsme takoví, jací být nemáme, ale výhoda naše je v tom, že o tom víme a máme Knihu s případnými řešeními. Než ale se mně osobně povede se z těchto hříchů vymanit, budu se pro jistotu modlit Kriste, eleison... (člověk nikdy neví...)